Je safírové sklíčko nezničitelné? Jak se to vezme…

Sklíčko hodinek se nemůže pochlubit takovou mínkotvorností, jaká při nákupu hodinek náleží designu a pověsti značky. Obvykle ho začneme řešit až tehdy, když na něm zanechá nevzhledné stopy v podobě rýh a škrábanců nahrubo omítnutá stěna (která neznámo proč neuhne) nebo zip bundy. Co s tím? V případě akrylátového sklíčka pomůže vyleštění, minerální sklíčko zachrání jen výměna. A safírové? S tím takové trampoty nikdy nezažijete. Je to ale opravdu tak?

První, co si při safírovém sklíčku musíme objasnit, je, že ve skutečnosti nejde o sklíčko. Safír používaný v hodinářském průmyslu jako bariéra oddělující vnější svět a vnitřek hodinek je totiž monokrystal vznikající tavením a následným tuhnutím oxidu hlinitého a k normálnímu sklu, což je povětšinou látka složená z křemičitého písku, sody, oxidů alkalických kovů a vápence má blízko jedině vzhledem. I safír je průhledný a homogenní. Na rozdíl od skla je však neamorfný a zejména mnohem tvrdší.

Druhá věc, která si podle nás žádá krátké uvedení do děje, je hodnota safírového krystalu. Když se řekne safír, před očima se některým vybaví bleděmodrý drahokam, jiným anglické korunovační klenoty. Prostě něco pořádně cenné a žádané. Safír, který se pro své superlativy stal číslem jedna lepších hodinářských značek, má se svou přírodní formou – minerálem ze skupiny korundů – společné pouze chemické a fyzikální vlastnosti. Jeho matkou nejsou vulkanické horniny, ale laboratoře, kde se za přítomnosti vodíku a kyslíku „peče“ při teplotách nad 2000 °C. Ať vám tedy ani nenapadne, že si prodejem safírového sklíčka vašich hodinek finančně přilepšíte.

Říká se, že na původu nezáleží. V případě safírových krystalů vnímaných přes hodinářskou optiku to platí dvojnásob. Podstatné jsou pouze parametry, na jejichž čele je tvrdost 9. stupně Mohsovy škály. V tvrdosti safír překonává pouze diamant a i to jen o jediný stupeň. Navzdory extrémní tvrdosti (vlastně právě kvůli ní) ale safír není úplně nezničitelný. Pokud mu uštědříte silný náraz, rozletí se na drobné kousky a vám zůstanou jen oči pro pláč. Safír je totiž poměrně křehký a ne nejlépe se vyrovnává s vysokým tlakem, který na něj působí řekněme při akčním střetu s jiným tvrdým materiálem.

SHRNUTÍ: safírové sklíčka hodinek úspěšně odolávají vzniku škrábanců, ale úder kladivem bude pro ně znamenat definitivní konec. Na druhou stranu, legendy o prasknutí safírového sklíčka při změně tlaku, například během cestování letadlem, můžete klidně ignorovat a brát je pouze jako špatný žert.

Kromě podstatně delší životnosti si hodináři i spotřebitelé safír oblíbili i kvůli speciálnímu lesku, který hodinkám propůjčuje. Od povrchu krystalu se intenzivněji odrážejí světelné paprsky, díky čemuž se hodinky mohou jevit atraktivnější. Co je pro jedny výhoda, druhým vyloženě vadí. Kvůli vyšší odrazivosti nanášejí někteří výrobci na safírové sklíčka takzvané antireflexní vrstvy, které příznivě ovlivňují čitelnost ciferníků. Slabinou těchto povlaků je značná náchylnost na otěr, proto pokud chcete od hodinek brilantní viditelnost za každých světelných podmínek, zaměřte se hlavně na modely s antireflexem naneseným na vnitřní stranu sklíčka.

Vyplatí se tedy investovat do hodinek se safírovým krystalem? Naše zkušenosti říkají: jednoznačně! Ačkoliv jsou výrobní náklady safírového sklíčka ve srovnání s minerálním zhruba desetinásobně vyšší (v závislosti na tloušťce), ve výsledné částce hodinek je použití safíru stále více zanedbatelné. Zatímco kdysi byl výsadou prémiových modelů, dnes nemáte problém setkat se s ním v hodinkách s cenovkou pod 2500 korun.